Dvacet let po rozdělení Československa se Benoît d’Aboville, Rick Zedník a Lukáš Macek vyjádřili k vývoji českých a slovenských postojů k Evropské Unii. Debata se konala 16. dubna v Českém centru.

Debata „Česká republika a Slovensko: pro či proti Evropě 20 let po rozdělení?“ pořádána asociacemi ČSMPF a V4SciencesPo s podporou Českého centra, pařížského Slovenského institutu a Slovenského velvyslanectví ve Francii přilákala kolem 120 zájemců a vzbudila velký ohlas v publiku.

Skoro 10 let po integraci České republiky a Slovenska do Evropské unie se jeden může divit vývoji postojů těchto dvou zemí k evropskému projektu. Jak upřesnil bývalý francouzský velvyslanec v Praze a ve Varšavě Benoît d’Aboville, západní diplomatické kanceláře si v průběhu 90. let představovaly, že až se Československo rozdělí, Česká republika vstoupí do EU rychle. Naopak, po vítězství Vladimira Mečiara vypadala slovenská situace daleko nejistěji a vzbuzovala různé obavy, které dokonce na chvíli zpozdily slovenskou euro-atlantickou integraci. Od roku 2009 se ale situace výrazně změnila: s přijetím jednotné měny dnes patří Slovensko ke trvdému jádru Unie, zatímco Česká republika zůstává na jejím okraji. ČR o brzkém přijetí eura ani neuvažuje a loni stejně jako Velká Británie odmítla podepsat fiskální úmluvu.

A je to právě rok 2009, který se stal pro tento vývoj klíčový, podle generálního ředitele EurActivu Ricka Zedníka. Pět událostí zamíchalo kartami pro obě země. Zatímco Slovensko 1. ledna vstupovalo do Eurozóny, začínalo české předsednictví v Radě EU, které bylo prudce marginalizováno Německem a Francií pod záminkou řešení plynové krize mezi Ruskem a Ukrajinou. Po těžkém začátku utrpění českého předsednictví ukončil zánik vlády Mirka Topolánka. A podle ředitele Sciences Po Dijon Lukáše Macka bychom k tomuto seznamu mohli přidat odchod českých konzervativních europoslanců z Evropské lidové strany v červnu. Na druhé straně o čím dál hlubší integraci Slovenska svědčí nabídnutí funkce místopředsedy v druhé Barrosově komisi Marošovi Šefcovicovi.

Kromě těchto nedávných udalostí mohou být tyto diametrálně odlišné tendence objasněny také strukturními prvky. Co se týče Slovenska, touhu stát se plným členem EU pravděpodobně zvětšily trvdé kritiky mezinárodního společenství vůči Mečiarovi. Co se týče České republiky, euroskepticismus spočívá v tom, jak moc je česká společnost zklamaná z politiky. Proto by také podle Lukáše Macka například považovala za propagandu francouzské řeči typu “Evropa je mír”. Z jeho analýzy také vyplývá, že euroskepticismus má zároveň kořeny v komplexu výjimečnosti české společnosti, jehož zdroj se nachází ve zneužívání postoje Jana Husa, který má pravdu proti všem. Zatímco po revoluci se objevilo „naivní nadšení“, že Česká republika je „zpět v Evropě“, postoje Václava Klause po revoluci razantně ovlivňovaly celou společnost a především ODS, což se ukázalo v roce 2002, když tato strana začala upřednostňovat obranu národních zájmů. I když si Václav Klaus netroufnul postavit se proti vstupu země do EU, dluhová krize v Eurozóně nakonec měla za důsledek, že ODS přitvrdila své názory o Unii a přiblížila se k názorům britských konzervativců.

Po skončení Klausova mandátu vyvstává otázka, jak se změní vztah české politiky k EU: přiblíží se ještě víc k britským konzervativcům nebo se vrátí do evropské hry? Podle Benoît d’Aboville musí být promyšlena „post-Klausovská strategie“ v rámci Višegrádské skupiny, aby její členové mohli začít formulovat společné zájmy.

Debata byla moderována Filipem Kostelkou, doktorantem na SciencesPo Paris a Pavolem Szalai, bývalým reportérem slovenského deníku SME.