Bohuslav Sobotka navštívil ve čtvrtek 24. března 2016 Paříž. Nejednalo se o dovolenou, a pokud přeci jen,

pak si ji pan premiér příliš neužil – měl hodně co na práci. Jeho první zastávkou se stalo České centrum, vekterém asociace ČSMPF ve spolupráci s kabinetem pana premiéra zorganizovala konferenci. Mimoto měl pan premiér na rozvrhu oběd s francouzským premiérem Manuelem Vallsem a setkání s prezidentem Françoisem Hollandem.

Sraz je 24. března v půl jedenácté před budovou Českého centra v Paříži, 18 rue Bonaparte. Před vchodem stojí ostraha, a poražení z bitvy u Slavkova se shlukují po obou stranách zablokované ulice. Čeští legionáři a Sokolové se staví do linie, každý s praporem v ruce, a vyčkávají v pozoru. Novináři pobíhají kolem houstnoucího davu, honí po zemi spadlé části vybavení, a snaží se protlačit do předních řad. V 11 hodin přijíždí procesí černých vozů a z nich vystupují, jeden po druhém, představitelé kdysi znepřátelených táborů – za dob Rakouského císařství – dnes výtečných politických a obchodních partnerů.

Rok 2016 je výjimečný nejen tím, že je přestupný – letos na jaře je tomu sto let od doby, kdy se Česká národní rada ve složení Masaryk-Beneš-Štefánik usídlila v budově, pod níž nyní stojíme. Zde byly položeny základy toho, co se napříště mělo stát Československem. Zní česká, poté francouzská hymna. Pan premiér Bohuslav Sobotka se jímá mikrofonu, vítá českou velvyslankyni Její Excelenci Marii Chatardovou, francouzského prefekta a další hosty. Po vzájemné výměně komplimentů mezi politiky obou států je odhalena restaurovaná pamětní deska na čelní zdi Českého centra. Následuje koktejl.

Mezitím se o několik poschodí výše chystá komorní konference mezi panem Sobotkou a osmi českými studenty v Paříži, za přítomnosti paní Chatardové. „Snažím se o rozvoj přátelských vztahů mezi Českou republikou a Francií. Myslím si, že k tomu mám i dobré kořeny – strávil jsem velkou část života ve Slavkově u Brna“, žertuje pan premiér na úvod. Myšlenka takovéhoto setkání se studenty pochází z iniciativy samotného pana Sobotky. Debata, jejíž témata vybírali studenti, by se dala shrnout do tří tematických okruhů: studenti a specialisté, odezva migrační krize a ekonomické výhledy.

Mezi přílivem a odlivem mozků

Situace v českém vysokém školství není kritická, v porovnání s jinými zeměmi Střední či Východní Evropy. Mezi českými studenty doposud Univerzity Karlova a Masarykova neztratily svůj lesk, a naopak dnes lákají zahraniční studenty, zejména ze Slovenska, z Ukrajiny či z Ruska, kteří tak čerpají z kvalitní výuky, a zdarma. Přesto se zdá, že ve vládě panuje strach o příští vývoj reputace českých univerzit: „Platové podmínky učitelů jsou na nevalné úrovni“, uznává pan premiér, „dostáváme se do situace, kdy si nemůžeme takřka dovolit zaplatit zahraniční odborníky na veřejných univerzitách. To má za následek problém, že se naše univerzity stávají striktně nacionálními.“ V nepřítomnosti zahraničních expertů, a tím i studentů, hrozí, že Česká republika vypadne z evropského kontextu. Tyto nedostatky, ne bez souvislosti s uměle udržovanou slabostí koruny české, se české vysoké školství snaží kompenzovat zaváděním špičkových technologií, a redukcí administrativních bariér pro výzkumníky z celého světa.

Otázka migrace českých studentů do zahraničí nemá ve vládních debatách prioritu. Dle slov pana premiéra jde o potenciál, který Česká republika opomíjí čerpat – odliv mozků, tedy mladí Češi, kteří se v zahraničí usazují po studiích natrvalo, je chápán jako jistá forma porážky v realitě demografického úpadku České republiky. Přesto se změny v politice incitace návratu mozků neplánují, a tudíž i otázka zavedení stipendijních fondů po vzoru Číny či Indie zůstává bez odpovědi. Česká republika takto zůstává z velké části uzavřena sama do sebe, na jedné straně se studenty, kteří by rádi vycestovali na celý studijní cyklus, ale nemohou, a na druhé straně se studenty, kteří vycestovali „za své“ či s pomocí zahraničního stipendia, ale se kterými domovina přerušila spojení. Statistický průzkum uskutečněný českým senátem ve spolupráci s asociací ČSMPF přináší znepokojivé výsledky - dvě třetiny ze 70 dotázaných českých studentů či profesionálů pod 30 let v Paříži by se do ČR nevrátily. Důvody jsou nedostatečné ohodnocení nabytých zkušeností, politická situace či dojem „druhé emigrace“. „Já jsem v tomto ohledu velmi liberální. Když někdo chce odjet studovat do zahraničí, ať jede. Nemám rád podmínky typu: ‚přispějeme vám, pokud se zavážete k pěti letům práce v ČR po ukončení studií‘“, shrnuje pan premiér.

Alergická reakce

V souvislosti s uzavíráním ČR do sebe samé užívá pan premiér termín „alergické reakce“ vůči současnému dění na Blízkém a Středním Východě. Jeho trefný termín ukazuje prstem na migrační politiku zemí Visegrádské skupiny, která zvolila velmi svérázný způsob, jak kanalizovat migranty ze svého teritoria. Zde bije do očí rozpor s Ucelenou migrační politikou EU, jejímž hlavním rysem jsou bezradnost, a v oficiální rovině váhavé přijímání migrantů. „Vlastní“ politika Visegrádské skupiny, jíž předsedá letos Česká republika, je příkladem rizika, jenž vyplývá z kouskování teritoria EU. Hlavním problémem, který je rovněž jedním z témat setkání s Manuelem Vallsem a s Françoisem Hollandem, je změna koncepce středoevropských zemí – ČR není již v Evropě známá pro hokejový tým a dobré pivo, Polsko pro svou houževnatost, Slovensko pro brynzu a halušky, a Maďarsko pro svůj guláš – přístup těchto zemí k migrační krizi se stal synonymem nesnášenlivosti a xenofobie. Pakliže rozpor přetrvá a usadí se, kdo z EU bude příště chtít odjet studovat či vyučovat „na Východ“ do České republiky?

Co s penězi

Česká republika je dnes ukázkovým příkladem prosperity – nárůst HDP (2% v roce 2014), nízká nezaměstnanost (7,5% v roce 2014), efektivně nastavené veřejné rozpočty a přebytek zahraničního obchodu. Za současný stav české ekonomiky vděčíme politice České národní banky pro její rozhodnutí udržovat kurz české koruny na úrovni favorizující vývoz zboží a služeb, a přísun investic. Nemáme nač si stěžovat, alespoň dokud nakupujeme doma. Pakliže ovšem člověk vydělávající v českých korunách jede utrácet do Eurozóny, jeho peněženka ztratí na objemu znatelně rychleji. Takový člověk se pak rád vrací do České republiky. Na druhé straně je málo Francouzů či Němců, vyjma podnikatelů, kteří by jeli pracovat do ČR, aniž by měli v úmyslu se usadit natrvalo, neboť platová úroveň ve Francii či v Německu nelze srovnávat s tou českou. Vedle českého školství tedy můžeme rovněž ekonomii přiznat přísudek „nacionální“.

Absence zahraničních expertů ve školství, opatrný nárůst protekcionismu, distancování se od málo známých kultur, zevrubnější kontrola vnitřních hranic EU – ze všech stran zní slůvko uzavřenost. Proto se prognóza o uvolnění kurzu české koruny vůči euru, plánovaná Českou národní bankou na rok 2017, jeví býti delikátním momentem ve smyslu otevření České republiky zemím Eurozóny. Jde o zásadní krok, který možná napomůže Čechům začít uvažovat nejen v nacionální rovině, ale též v rovině evropské. Možná se tak také podaří vyhnout nálepce nepřizpůsobivého a xenofobního národa, který se v průběhu posledních měsíců začíná vyskytovat ve francouzské společnosti, kdykoli je tématem rozhovoru Česká republika. 

Hranice mezi bezpečím a svobodou je velmi matná. Závisí na veřejném mínění a politickém povětří, kde roli pohraničníka hrají média. Princip je jednoduchý – máme-li strach, nechme se uzavřít, čímž ovšem sami sobě nasazujeme obojek; a naopak cítíme-li se dobře zabezpečeni, rádi si popustíme šňůru. Otázka cenzury ve službách bezpečí tehdy bývá po ruce jako pohodlný nástroj k manipulaci mas. „Ve vládě máme ostrou debatu ohledně otázky regulace některých internetových služeb, zejména online hraní hazardních her. Avšak podle mě, spíše než-li cenzurovat internet – žijeme přeci ve svobodném státě – je důležité naučit lidi napříč věkovým spektrem přemýšlet, a orientovat se na internetu. Je třeba vysvětlit, že ne všechny informace poskytované komerčně či skrze sociální sítě jsou důvěryhodné“, říká v závěru konference pan Sobotka. Jeho přesvědčení se dá zobecnit: riziko nepomine tím, že o něm zakážeme mluvit, ale tím, jak jej dovedeme rozpoznat a vyhnout se mu, a to nejen na internetu. Řeč je o kritickém způsobu uvažování, jehož je výjimečně zapotřebí v současné době „informačního přesycení“.

V půl jedné je po všem. Pan premiér Bohuslav Sobotka se loučí, a vyráží k obědu s Manuelem Vallsem, který „nerad čeká“. Ve dveřích se však otočí na podpatku a lišácky se usměje: „Vraťte se do České republiky, dříve nebo později.“

Text/Foto: Aleš Bartoš