![]() Tématem letošního desátého ročníku se stane výročí čtvrtstoletí od pádu Berlínské zdi. Občané zemí bývalého Východního bloku se stali svědky transformace společnosti v důsledku její demokratizace. Právě přechod od totality k demokracii představuje příležitost pro současné režiséry, kteří prožili obě éry, aby tento celospolečenský prožitek uchovali ve svých filmech. Na téže tematice spolupracuje asociace A l’Est du Nouveau s dalšími evropskými filmovými festivaly ve Finsku, v Itálii, v Estonsku, ve Španělsku a v Bosně. Jejich společným výtvorem je mezinárodní projekt Off the wall s oporou v programu Média při Evropské komisi. Francouzská pilotní část projektu A l’Est du Nouveau proběhla na podzim 2014 ve městech Rouen, Mont Saint Aignan a Paříž. Po dobu jednoho týdne byly v několika reprízách promítány dva filmy inspirované komunistickými režimy minulého století. Jedná se o Pouta (Walking Too Fast) českého režiséra Radima Špačka a All That I Love polského režiséra jménem Jacek Borcuch. Hostem byl Petr Placák, historik, spisovatel a držitel ceny Magnezia litera za svůj román Fízl. Petr Placák je sám o sobě hmatatelným symbolem opozice komunismu, zejména díky své angažovanosti v rockové kapele The Plastic People of the Universe či v časopise Revolver Revue. Takto komentuje své dojmy z filmu Pouta: „Z filmového ztvárnění té doby sálá zlo, ten všudypřítomný smrad StB. Co je například dobře vidět v tomto filmu, to je marná snaha stát se znovu člověkem. Hlavní hrdina Antonín (hraje Ondřej Malý, pozn. redakce) se ocitá pod vlivem své služby pro tajnou policii mnohdy za hranicí lidskosti a ztrácí povědomí o reálném životě. Všemu napomáhá dvojí identita, tedy falešná identita StB, která dále štěpí jeho osobnost. Na konci, po všech ohavných skutcích, které za Antonínem zbyly, ztrácí svou identitu úplně, a přes veškerou svou snahu setrvat, sám sebe vylučuje z lidské společnosti. Stává se monstrem.“ V rámci diskuze po skončení filmu Petr Placák odpovídal na dotazy. Diváci se tak mohli dozvědět o současné situaci v postkomunistických zemích, kde jsou dnes stále u moci mnozí „soudruzi“, kteří by zasluhovali potrestání. Dále vyprávěl Petr Placák o těžkém životním údělu disidenta, o tlaku k emigraci, vyhrožování, ale také o tehdejší solidaritě obyčejných lidí, která ovšem od té doby z naší společnosti takřka vyprchala. V souvislosti s filmem All That I Love mluvil Petr Placák o problémech se svobodou projevu, konkrétně toho hudebního. V této souvislosti přidal k dobru také několik vlastních zážitků z tehdejšího československého undergroundu sedmdesátých let – o „máničkách“, povolených i ilegálně pořádaných koncertech, o povinných cenzurních přehrávkách před výborem KSČ, o tajném nahrávání desek a jejich následném vydávání v zahraničí. V reakci na dotaz jedné z francouzských posluchaček Petr Placák uvedl příklad, jímž on sám definuje rozdíl mezi diktaturou a totalitou. V diktatuře, pakliže svou činností výslovně neprovokuje systém, nehrozí jedinci povětšinou nebezpečí. Oproti tomu totalitní systém vyniká zpravidla svou sofistikovanou sítí odposlechů, propagandy a cenzury, a člověk „podzemní“ se zde tudíž nachází v přímé konfrontaci s režimem, za což mu hrozí trest. Nicméně v režii Petra Placáka a dalších se toto stalo jistou formou zábavy, když kupříkladu skrze odposlouchávaný telefon naváděli tajnou policii na místa neexistujících setkání disidentů… Asociace A l’Est du Nouveau má v hledáčku další cíl – podzim 2015 má přinést, ve spolupráci s Velvyslanectvím ČR a asociací ČSMPF, třetí ročník českého festivalu Czech In v Paříži, který by se měl stát doposud největší akcí zaměřenou na propagaci postsovětských kultur. A nám tedy nezbývá, než popřát ambicióznímu projektu hodně zdaru a počkat si, dokud se listy stromů nezačnou znovu barvit do červena. Tedy jen ty listy, že. Text: Aleš Bartoš |