Z Prahy to do Paříže není o moc dál než z Nice, přesto ale o Česku francouzská média informují jen sporadicky - tedy snad jen s výjimkou sportu a několika větších politických událostí. To o Francii je v českých médiích slyšet častěji, jenže předkládaný pohled bývá plný stereotypů – turistických krás, stávek a složitého soužití s menšinami. Proč? Odpovědi na tyto otázky jsme hledali během debaty se dvěma novináři - zahraničními zpravodaji.

Naše pozvání přijali Fabrice Martin Plichta, stálý zpravodaj deníku Le Monde v Praze, a Kateřina Koubová, redaktorka BloombergBusinessweek ČR v Praze a bývalá zpravodajka MF DNES pro západní Evropu a Evropskou unii. Na debatu s nimi, která se uskutečnila 2. dubna 2015 v Janáčkově sále Českého centra v Paříži, zavítala čtyřicítka návštěvníků.

Na úvod představil moderátor Martin Polívka (ČSMPF), statistiku o tom, jak český tisk informuje o Francii a francouzský o Česku. Čísla ukázala, že zatímco česká média přinášejí hlavně informace o francouzské politice a ekonomice, francouzské noviny a časopisy píší o České republice téměř výhradně v souvislosti se sportovními úspěchy.
Podle Fabrice Martin Plichty, který pro francouzská média pokrývá dění v Česku už více než 25 let, však Francouzi ve skutečnosti cíleně nesledují Česko skrze sport. Sport je totiž hlavním tématem zpráv z mnoha zemí, například také afrických. Menší zájem o českou politiku a hospodářství je podle Plichty způsoben hlavně tím, že je Česko poměrně klidná a stabilní země. Zatímco kolem sametové revoluce a v první polovině devadesátých let se o přerodu Československa a později Česka v demokratickou zemi psalo téměř denně, těžiště světového dění a tím pádem i zájmu médií se postupně přesunulo do jiných, méně klidných oblastí – Asie, Afriky a v poslední době zejména na Blízký východ.


Mimoto však změnou prošla v posledních dvaceti letech i samotná práce zpravodajů. Klesl počet článků, noviny se staly vzdušnějšími a místo pouhého zprostředkování faktů věnují prostor analytickým článkům. Ještě na začátku 90. let posílal Fabrice Martin Plichta z Prahy do redakce až tři články týdně, teď už jich nepíše víc než jeden nebo dva za měsíc – nicméně s úkolem podat vedle informací o konkrétní události také obrázek o politické situaci v zemi. Například české předsednictví Evropské unii představovalo mimo jiné příležitost čtenářům podrobněji vysvětlit příklon mnoha českých politiků k euroskepticismu, přestože jedním z hesel sametové revoluce byl právě návrat Česka do Evropy.

Oproti tomu v České republice je o Francii zájem větší, byť často zastřen stereotypy. Podle Kateřiny Koubové podávají česká média zjednodušeně řečeno idylický obrázek země s krásnou přírodou, ale také neustálými stávkami. Tento karikaturální pohled je založen hlavně na nedostatku českých novinářů, kteří by ovládali Molièrův jazyk. Proto se zpravodajství nezřídka opírá o to, jak o Francii informují anglofonní média. Stejně jako například v Británii je Francie je proto v Česku často zmiňována jako příklad země „špatných reforem“. To pak vede k tomu, že když čeští politici přijdou s návrhem, pro který jako příklad uvedou Francii, často sklidí od novinářů silnou kritiku či dokonce posměch. Naposledy tomu tak bylo v roce 2013 s návrhem poukázek na výpomoc v domácnosti, který pak rychle skončil u ledu.

Stejně jako ve Francii, tak i v Česku krize médialního trhu donutila mnohé redakce omezit počet zahraničních zpravodajů. V současnosti například žádné české médium, s výjimkou veřejnoprávního rozhlasu, nemá v Paříži stálého zpravodaje. Tento nedostatek spojený neznalostí francouzského prostředí jsou tak hlavními důvody, proč se o Francii píše v Česku poměrně nelichotivě.

Přestože se česká média Francii věnují poměrně více, než je tomu v opačném směru, čelí vlastně čeští i francouzští novináři stejným obtížím, když chtějí přesvědčit redakci, aby druhé zemi dal i prostor i jinde než v „aktuálním zpravodajství“.



Text: Marek Kubišta a Martin Polívka / Foto : Anna Krýslová


Z debaty chystáme videozáznam - sledujte nás na Facebooku!