O životě ve Francii se tento týden v rubrice "Rozhovory se členy" rozpovídala organizátorka akcí Veronika Smutná.

Narozena 1987 v Olomouci. Vystudovala Molekulární a buněčnou biologii na Univerzitě Palackého v Olomouci. Maturovala na osmileté sekci Slovanského gymnázia Olomouc, takže až do svých 24 let žila jen na Olomoucku. Od roku 2011 pracuje ve výzkumném centru Gustave Roussy na jižním předměstí Paříže. V současné době dokončuje doktorát v oblasti vývoje nových terapeutických možností pro rakovinu prsu. Členem ČSMPF je od roku 2013, aktivně se podílí na organizaci akcí od roku 2015. Spoluorganizovala například České Velikonoce 2015, Informační večer Jak studovat a žít ve Francii 2016, Natáčení zdravice pro Zdeňka Svěráka k 80. narozeninám.

Začněme u Tvých « passe-temps », koníčků. Které to jsou?

Už během studií jsem skoro všechny vydělané peníze z brigád investovala do jízdenek a letenek, takže moje největší záliba je asi cestování. Ideální situace ovšem nebyla nikdy: během studií bylo hodně času, ale málo peněz; se začátkem práce přibylo peněz, ale zase ubylo dovolené; no a teď, na konci doktorátu, nemám ani jedno.

Přesto si trochu toho objevování nových zemí neodpustím a každý rok vyjedu někam na výlet. Moc se mi líbilo třeba v mém soukromém výběru top destinací s počátečním písmenem „I”: v Indii, Istanbulu, Irsku nebo na Islandu. Letos k nim možná přibude Indonésie. Ještě mi ale zbývá spousta zajímavých míst k objevení.

Celkový zážitek z cestování ovšem nezávisí jen na zvolené destinaci, ale i na příjemné společnosti spolucestovatelů. V tomto směru mám štěstí, protože mám kolem sebe spoustu fajn lidí, díky kterým si cestování užiju dvojnásobně! Čímž se dostáváme k mému druhému zájmovému okruhu, kterým jsou moji přátelé. S těmi ráda trávím čas nad dobrým jídlem nebo lahví vína.

VERONIKA SMUTNÁ (29)

• narozena 1987 v Olomouci
• studovala Molekulární a buněčnou biologii na Univerzitě Palackého v Olomouci
• pracuje coby doktorandka v Gustave Roussy Cancer Campus, v týmu vývoje nových terapeutických možností pro rakovinu prsu
• v asociaci od roku 2013
• spoluorganizovala "Jak studovat a žít ve Francii" a "České Velikonoce" či "Natáčení zdravice pro Zdeňka Svěráka k jeho 80. narozeninám"

Je to tedy Tvá záliba v cestování, co Tě přivádí do Francie?

V podstatě ano. Na konci studia jsem se dozvěděla o možnosti pracovních stáží v zahraničí a tak jsem se rozhodla, že si vyzkouším, jak se pracuje v jiné zemi. Francii jsem si vybrala úplnou náhodou a v roce 2011 jsem sem s nulovou znalostí francouzštiny přijela – původně jen na zmíněnou pracovní stáž programu Erasmus. V hostitelské laboratoři mi nabídli pokračování stáže ve formě doktorandského kontraktu. Nabídku jsem přijala a z původně plánovaných šesti měsíců ve Francii je momentálně pět let.

Co Tě přivedlo do ČSMPF?

Na začátku to byla potřeba potkat se s česky hovořícími lidmi v době, kdy České centrum procházelo rekonstrukcí, a jazzové pátky, jako v té době jedna z mála možností setkávání krajanů, byly načas přerušeny. Díky akcím ČSMPF jsem tak poznala spoustu zajímavých mladých lidí, získala několik velmi dobrých přátel a měla možnost účastnit se českého kulturního dění v Paříži.

Jak bys popsala aktivitu asociace? Jak se podílíš na jejím chodu?

ČSMPF nabízí přesně to, co v Paříži dříve chybělo: prostor či příležitost pro mladé lidi, aby se nad sklenicí piva potkali, vyzkoušeli si organizaci akcí či se jen zúčastnili poutavých setkání a debat. Kromě funkce ČSMPF jako platformy pro setkávání oceňuji asociaci především jako důležitý zdroj informací pro nově příchozí Čechy, aby se jim trochu ulehčila orientace v nekonečné francouzské administrativě. Živě si pamatuji, jak těžké můžou být začátky v Paříži. Pokud můžu v tomto směru nováčkům pomoci, ať už formou pořádání informačních večerů či pouhým předáváním zkušeností, jsem za to moc ráda.

Jako tichý člen jsem v asociaci asi 3 roky, ale až poslední dobou občas pomůžu s organizací nějaké akce, třeba Velikonočního odpoledne 2015 nebo informačního večera pro Erasmus studenty 2016. Také jsem letos organizovala natáčení zdravice pro Zdeňka Svěráka k jeho 80. narozeninám.

Mohla bys přidat k dobru nějaké osobní postřehy z Tvého života ve Francii v porovnání s Českou republikou?

Těžko říct, jestli dokážu objektivně posoudit rozdíly ve způsobech života ve Francii a v České republice po pouhých pár letech života v Paříži. Z mých subjektivních dojmů bych asi uvedla, že si Francouzi umí více užívat malé každodenní radosti, jako je třeba dobrá večeře s přáteli. Také hodně cestují po své zemi a jsou na ni patřičně hrdí. To se ale na druhou stranu váže s jejich větší uzavřeností, ve srovnání s mladými Čechy, kteří rádi objevují nové země a kultury, ale na druhou stranu málo znají tu svou. Podobně je to i se schopností Francouzů domluvit se cizím jazykem. Nic ale nelze generalizovat a tohle jsou jen osobní zkušenosti z mého nejbližšího okolí.

Z dalších rozdílů, které vnímám kolem sebe, zmiňuji velký důraz na formu sdělení na úkor jeho obsahu. Francouzi si libují v různých setkáních a meetinzích, ale dlouhé diskuze často k ničemu nevedou. V tomto směru jsme my Češi přímočařejší a efektivnější, ale zase máme tendence práci občas odbývat.

Doufám, že tímto souhrnem nenaštvu nikoho v České republice či ve Francii, jsou to jen moje osobní zkušenosti a dojmy.

Kde je Tvé „doma“? Vracíš se do České republiky často? Udržuješ kontakt s Čechy?

Život v obou zemích si nese výhody i nevýhody a i když je momentálně mým domovem spíše Francie, cítím se pořád jako Češka. Také proto trávím hodně svého volného času s českými přáteli dlouhodobě žijícími v Paříži, ať už nad sklenkou něčeho dobrého jen tak po práci, na víkendovém výletě nebo při poznávání cizích zemí.

Do České republiky se moc ráda vracím. Pokaždé se těším především na svou rodinu, která i přes velkou vzdálenost byla a je mou velkou oporou při náročných momentech mého doktorátu. Těším se také na své přátele, klid a pohodu, kterou moje rodná Haná nabízí.

Všichni známe klišé o Francouzích a o Francii. Jak bys zhodnotila jejich pravdivost ?

V případě klišé je, dle mého názoru, třeba rozlišovat mezi Francouzi a Pařížany. Typické je klišé o permanentní aroganci a naštvanosti Francouzů, které občas platí pro osazenstvo pařížského metra, některé číšníky v restauracích a hodně úředníků, ale na zbytek Francie mimo Paříž se úplně aplikovat nedá. Pak jsou tu klišé o představě Francouze s bagetou v podpaží, sklenkou vína v jedné ruce a cigaretou v druhé – tohle asi platí pro kterýkoliv koutek země galského kohouta.

Ve Francii už jsi nějaký ten pátek a zmiňovala jsi svou zálibu v cestování – to pak máš jistě mnoho tipů na výlet!

Jako správná Pařížanka jsem si Paříž vlastně nikdy pořádně neprošla, až na několik turisticky profláknutých lokalit, které ukazuji mým návštěvám. Moje nejoblíbenější místa jsou spíše spojena s příjemnými lidmi, než s konkrétní lokací v Paříži. V létě se ráda sejdu s přáteli na pikniku na břehu Seiny, u kanálu Saint-Martin nebo na Champ-de-Mars, zatímco v zimě dominují posezení v příjemných pařížských bistrech či restauracích a srazy na vánočních trzích – i když na domácí či olomoucký vánoční svařák nic nemá.

Co se turistiky po Francii týká, jako milovník moře a mořských plodů si nejvíce užívám francouzské pobřeží. Můžu za sebe doporučit Normandii, Bretaň, Azurové pobřeží a Baskicko. Moc se mi tu líbí i vinařské oblasti a zámky, ale ještě mi jich zbývá hodně k objevení. Mít tak čas na procestování každého koutku Francie, ochutnání všech sýrů, všech vín,…