Co děláš ve svém volném čase?

Mám spoustu zálib – přijde mi, že až příliš – a ne na všechny tak zbývá čas. Chodím na balet, na jógu, běhám a snažím se co nejčastěji meditovat. Miluji čtení, ať už se jedná o filozofii, psychologii, historii či krásnou literaturu. Také velmi ráda jím a chodím do kina. Baví mě poznávání nových kultur, které je pro mě vždy velkým obohacením.


Na počátku byl program Erasmus a můj sen studovat v zahraničí, a to především v Paříži. Po prvním semestru jsem program prodloužila o druhý. Následovala stáž, stále skrze program Erasmus. Po skončení stáže jsem si začala hledat práci s vědomím, že se zde alespoň na pár dalších let usadím. Několik týdnů nato jsem v e-mailové konverzaci Petite Prague (diskusní a informační fórum Čechů a Slováků ve Francii, pozn. redakce) narazila na inzerát poptávající nového Community Managera pro Českou republiku pro jednu mezinárodní firmu zabývající se marketingovými průzkumy trhu. Ihned jsem reagovala, protože mě lákala práce, kde to, že jsem Češka, nebude handicapem, ale spíš naopak. I když to bylo jen na půl úvazku, tak jsem na této pozici zůstala až doteď, protože je to něco, v čem jsem se našla.

Jak ses dostala mezi členy ČSMPF?

Do ČSMPF mě přivedl inzerát na Petite Prague, kde jsem se dozvěděla o náboru nových členů, a to zejména někoho, kdo by si vzal na starost komunikaci. Protože jsem si v té době hledala práci, každá zkušenost v oboru, ač třeba dobrovolnická, pro mě byla důležitá. A také mě lákalo pořádání a účast na akcích, kde Francouzům prezentujeme naši krásnou českou kulturu.

Co Ti členství v asociaci přináší a jak přispíváš do činnosti asociace Ty?

Díky asociaci jsem poznala a stále poznávám mnoho zajímavých lidí, se kterými mohu navazovat kontakty. Díky činnosti v asociaci jsem si do životopisu mohla přidat spoustu zkušeností, například moderování či organizaci akcí na české ambasádě v Paříži. A v neposlední řadě mohu částečně i díky asociaci dostat k večeři výborný guláš, a to i tak daleko od domova.

Kromě již zmíněných se starám v asociaci o vyřizování e-mailů a publikování některých článků na web či na Facebook. Minulý rok jsem také vytvořila newsletter asociace, který bych ráda sepsala i letos, pokud bude čas, protože měl velký ohlas.

V čem spočívají zásadní rozdíly mezi životem v ČR a ve Francii? Zažila jsi kulturní šok?

Jistý kulturní šok jsem zažila. Bylo pro mě velmi těžké pozorovat na ulici děti spící na zemi, vidět velkou chudobu hned vedle těch nejluxusnějších obchodních domů; to je něco, na co si, myslím, nikdy nezvyknu.

Zásadní rozdíl vidím hlavně ve stravování. Češi se oproti Francouzům stravují velmi nezdravě. Ještě teď, když si v Čechách objednám v restauraci vodu, tak jsem za „tu, co je na dietě“, protože v restauraci se zásadně objednává pivo nebo limonáda.

Další rozdíl je složení obyvatelstva. Zde v Paříži je namíchána snad každá rasa, náboženství, barva pleti, kultura a podobně. V Čechách jsou stále lidé, kteří, když vidí člověka tmavé pleti, tak se s ním jdou vyfotit. To podle mě svědčí o tom, že ne že by Češi byli rasisti, ale že mají mnohem odtažitější vztah k tomu, co je jim neznámé.

Ale abych řekla o České republice i něco pozitivního, tak si myslím, že Češi jsou o něco uvolněnější a neberou se tolik vážně. Někde jsem četla, že Česká republika je země, „kde to všichni mají na háku“ – tak trochu s tím souhlasím.

Francie anebo Česká republika, která z těchto zemí je Tvým domovem? Udržuješ kontakt s rodinou či s přáteli v České republice?

Do Čech se vracím často a ráda. Mí nejlepší přátelé jsou právě v Čechách. Díky tomu se považuji spíše za Češku, která má však v plánu dál žít v cizině. Minulý rok jsem zde měla každé 3 měsíce návštěvu, ať už rodinu nebo kamarády. Když jezdím s přítelem Francouzem do Čech, tak mu pyšně prezentuji náš kraj a zvyky, a stejné to mám s mojí rodinou, když naopak oni přijedou sem. Například moje sestřenice byla nedávno v Paříži poprvé, takže jsem toho využila a provedla ji i celou rodinu trasou vytyčenou mými oblíbenými restauracemi. Sestřenku hodně zarazila kulturní rozmanitost – myslím, že si Francouze představovala podle filmů s Louisem de Funès či Audrey Tautou. Táta zase nejraději jedl v čínských restauracích, v těch francouzských mu číšníci přišli velmi nepříjemní. Mamka si užívala módu a kamarádka, coby krásná blondýnka, zájem mužů.

Jak vnímáš francouzskou kulturu a společnost?

Ve Francii žije tolik různých lidí, že se snad ani nedá obecně říct jednu pravdu o všech. Počítala jsem s tím, že jsou Francouzi arogantní, což se mi u mnoha z nich potvrdilo, ale zároveň mě spousta lidí přesvědčila o opaku svojí vlídností. Stejně tak mě nepřekvapila síla francouzského nacionalismu. Je to národ, který si stěžuje víc než my, ale když nějaký ne-Francouz prohlásí něco špatného o Francii, tak ji brání zuby nehty. Francouzi také údajně jedí žáby a šneky, zatímco já mám pocit, že je jí jen naše rodina, když přijede na návštěvu.

Vzhledem k tomu, že miluji módu, umění, kulturu a historii, tak je pro mě Paříž jasná volba. V Praze je také mnoho obchodů s módou a já si vždy myslela, že je toho pro mě dostatek, ale s Paříží se to absolutně nedá srovnávat. Už se nedivím, že sem jezdí tolik lidí jen za nákupy. Je to město, kde se nemůžete nudit. Je zde tolik muzeí, výstav, představení a všeho, že snad nemám šanci vše vidět a navštívit, i kdybych zde žila do konce života. Coby milovnice historie se vyžívám v četbě historických magazínů o Vítězném oblouku a o tom, jaké historické momenty jsou na něm zvěčněny – například bitva u Slavkova. A pak zvednu hlavu a dojde mi, že stojím přímo u něj, že si vše mohu prohlédnout doopravdy a nejen na obrázku.

Takže ve Francii jsi se našla. Souhlasím, žije se zde velmi dobře. Zmínila jsi kulturní bohatství Francie – které místo podle Tebe rozhodně stojí za to navštívit?

Doporučila bych vzít si mapu a navštívit úplně všechna místa, která na ní vidíte, protože každé město, památka či hrad nabízí něco, co stojí za návštěvu. Mně osobně, kromě Paříže, učaroval západ Francie, Bretaň, pobřeží Atlantiku a zámky na Loiře.