Od té doby jsem zorganizovala již několik velkých akcí. Jsem moc ráda, že jsem tenkrát dostala takovou šanci a mohla jsem získat velmi cenné profesní zkušenosti. Stále hledáme nové organizátory, šanci u nás může dostat každý!

Vysvětli prosím, v čem je pro Tebe asociace přínosem. Jak se na jejím chodu podílíš Ty?

Jak jsem již řekla, získala jsem spoustu profesních zkušeností, které jednou využiju v mém životopisu. Naučila jsem se, co to znamená organizovat malé i velké akce, mít pod sebou tým patnácti lidí či třeba jak nejlépe propagovat danou akci internetu a sociálních sítích. Při organizování akcí jednám s představiteli ambasády, Českého centra a dalšími institucemi. Při prezentaci asociace jsem měla příležitost se setkat například s bývalou první dámou Dagmar Havlovou, s úspěšným režisérem Slávkem Horákem či režisérkou a scénáristkou Andreou Sedláčkovou.

Spravuji rovněž webové stránky sdružení, a díky tomu jsem nabyla spoustu nových znalostí z oboru informatiky a zjistila, že mě to velmi baví. Ale to nejdůležitější je, že se můžu setkávat s dalšími Čechy a cítit se trochu jako doma. Navíc si během porad a akcí užijeme vždy spoustu zábavy. Zároveň doufám, že jsem pro asociaci taktéž přínosem. Snažím se přicházet s novými nápady tak, aby se asociace neustále vyvíjela.

Teď jeden méně tradiční dotaz. Zajímalo by mě, jak jsi prožívala první měsíce svého pobytu v Paříži.

Když jsme přijeli do Paříže, měla jsem za sebou pár měsíců odpoledních kurzů francouzštiny. Velmi jsem se těšila, až si popovídám s rodilými mluvčími. Brzy přišlo velké zklamání, jelikož jsem jim i přes mé velké nadšení z nového jazyka nerozuměla ani jednu větu. Pomohlo mi až navštěvování individuálních kurzů a sledování televize s titulky.

Na začátku jsem začala rovněž hledat práci, ovšem, stejně jako hodně přijíždějících Čechů, narazila jsem na jazykovou bariéru. Většina pracovních míst požaduje francouzštinu na velmi pokročilé úrovni, a bohužel nestačí angličtina ani jiné světové jazyky.

Další zajímavá kapitola bylo hledání nového bydlení. Vyhlédli jsme si části města, arondissements, které se nám líbily, a agentura nám během jednoho dne zajistila prohlídku asi deseti bytů. Byl to pro nás opravdu šok! Oproti rozlehlým římským a poměrně velkým českým bytům byly ty pařížské naprosto miniaturní. Zcela běžné jsou byty v malých dvorcích, ze kterých se díváte pouze do oken sousedům. Za velké plus jsou rovněž považovány starobylé hlasitě vrzající parkety. Spousta původních domů nemá výtahy a tam, kde našli trochu místa, nechali instalovat malinkaté výtahy pro dvě osoby. Třeba dveře našeho výtahu mají pouze 46 cm, a trochu „větší“ člověk musí vcházet bokem.

V čem vidíš zásadní rozdíly mezi životem v České republice a ve Francii? Zažila jsi při příjezdu kulturní šok?

Předtím jsem žila v Itálii a Anglii, takže kulturní šoky už asi nezažívám. Naopak na začátku mně Paříž hodně připomínala Prahu, hlavně nábřeží u Seiny či klimatické podmínky. Navíc oproti hlučnému a neukázněnému Římu, kde na křižovatce ve třech jízdních pruzích stojí pět aut vedle sebe, vypadala Paříž jako oáza klidu. Postupně jsem pak odkrývala zápory.

Velmi mi například chybí česká zima – v Paříži sněží maximálně jeden den v roce. Když přijede návštěva z Česka, tak bývá většinou překvapena z mixu kultur a národností, které tady společně žijí. Paříž je všeobecně hodně uspěchaná a chaotická, plná neustálých stávek a manifestací. Upřímně mě pak zarazil systém mateřské. Ženy se zde po narození dítěte vracejí do práce již po třech až čtyřech měsících a děti pak zůstávají s chůvami, které jsou často cizích národností.

Hodně lidí si stěžuje na život v Čechách, ale já si naopak myslím, že spousta věcí tam funguje naprosto bezchybně. Co by nám mohla závidět celá Evropa, je podle mě fungující městská doprava. V Paříži by například jízdenky mohly platit na všechny dopravní prostředky současně. A o MHD v Říme je škoda mluvit – na zastávkách neexistují jízdní řády, takže jen čekáte až něco pojede. Stávky kompletně celé městské dopravy, které bývají tak jedenkrát za dva měsíce, se nijak dopředu neohlašují. Zjistíte to až na zastávce.

Uniklo ti slůvko „doma“ v souvislosti s Českou republikou. Mám tomu rozumět tak, že ani Paříž, ani Řím, ani Anglie nejsou doposud Tvým domovem?

Do Česka se vracím často, je to pro mě stále jediný domov. Dosud jsem nenašla národnost či zemi, která by mi vyhovovala po více stránkách tak jako Česká republika. Myslím si, že je to velice klidná země s bohatou historií, památkami, krásnou přírodou a rychle se rozvíjející ekonomikou. Co se týče volného času, nabízí mnoho kulturních možností, a to nejen v hlavním městě.

Jak vnímáš Francouze a jejich kulturu?

Francouzi jsou velice zdvořilý národ. Důležité je všude slušně pozdravit a často se, například v obchodě po zaplacení, přeje pěkný den. Oproti tomu je ale třeba říct, že Pařížané bývají občas arogantní.

Ve Francii, a především v Paříži, se hodně dbá na módu. Převládá zde ovšem trochu uniformní černá barva. Líbí se mi, že na módu dbají i u dětí, které bývají často velmi elegantně oblečené.

Francouzi jsou velcí nacionalisté a jsou velmi hrdí na svou zemi, která nabízí opravdu nesčetně mnoho krásných míst k navštívení.

Z tónu Tvé řeči hádám, že bys ve Francii trvale žít nechtěla. Máš tu přesto nějaké oblíbené místo, které by stálo za návštěvu?

Francie je krásná země, ale i přesto bych tady trvale žít nechtěla. Úžasný zážitek je večerní pohled na Eiffelovku z Trocadéra v každou celou hodinu, kdy začne věž nádherně zářit. A pokud bychom měli zůstat v Paříži, tak Boloňský lesík je také pěkné místo na strávení dne s rodinou či přáteli.

Mimo metropoli doporučím určitě piknik v zahradách zámku ve Versailles či zábavní park Disneyland, který si užijí nejen děti. Během jednoho dne se díky vlakům TGV dá stihnout návštěva dvojjazyčného a velice malebného hlavního města Alsaska, Štrasburku, či třetího největšího francouzského města, Lyonu, s úžasnou vyhlídkou z vrcholku Fourvière.

Za nejkrásnější část Francie osobně považuji Azurové pobřeží na jihu Francie, především Nice s Anglickou promenádou a kouzlo Provensálska, a slavné městečko četníka Cruchota, Saint-Tropez, a jeho bílé písčité pláže.