O ASOCIACI > Rozhovory se členy >
Tento týden Rozhovor s...
Tereza Chudobová - pokladní
O životě ve Francii se tento týden v rubrice "Rozhovory se členy" rozpovídala naše pokladní Tereza Chudobová. Narozena roku 1990 v Opavě. Vystudovala obor Účetnictví a daně na Vysoké škole Baňské v Ostravě. V pařížské sekci evropské agentury ESMA zastává pozici Management asistenta. V asociaci působí prvním rokem a zastává funkci pokladní. Co Tě přimělo ke „správnému“ rozhodnutí stát se členkou ČSMPF? Členkou asociace jsem se stala v období, kdy jsem přišla o práci a hledala způsob, jak smysluplně využít svůj volný čas. Zároveň musím přiznat, že mi chyběla má rodná řeč, ve které se dokážu nejlépe a s lehkostí vyjádřit. Proto, jakmile jsem uviděla nabídku stát se členkou organizace a ještě k tomu mít možnost v ní vykonávat nějakou funkci, neváhala jsem. A jak se to stalo, že si teď můžeme povídat v jednom z pařížských café? Do Paříže mě přivedla hlavně láska. Láska k tomuto městu, které pro mě bude vždy kouzelné, ať se v něm odehrávají jakákoliv dramata. Zároveň jsem si chtěla procvičit znalosti jazyka nabyté při studiu na střední škole. Ovšem má studijní aktivita zřejmě nebyla dostatečně intenzivní, jelikož své znalosti po roce a půl ve Francii pořád ještě hledám. Takže mezi Tvé koníčky patří jazyky? A co ostatní činnosti? Mým hlavním zájmem byl po většinu dosavadního života, a stále je, převážně sport a cestování. Obě dvě záliby se mi prozatím daří úspěšně naplňovat a kombinovat. Několik let jsem závodně hrála volejbal, díky kterému jsem se zároveň podívala všude možně po světě, například do USA, a poznala úžasné lidi. Musím ale přiznat, že jsem ve Francii trošku dost zlenivěla a nahradila pravidelné tréninky a návštěvy posilovny sezením u vína se sýrem. K čemu je dobré být členkou ČSMPF? Jak se jakožto pokladní zasazuješ o chod asociace? Díky ČSMPF jsem se seznámila s lidmi, kteří mi pomáhají se ve Francii cítit více jako doma. Dále mi dala možnost, alespoň na chvíli, se stát andělem – při Mikulášském večírku. Jako členka jsem nabyla nové zkušenosti s organizací společenských akcí a se správou finančního zázemí neziskové organizace. Osobně mám na starosti vyúčtování všech akcí pořádaných asociací a současně přísun dotací od Ministerstva zahraničních věcí. Kde je Tvůj domov, anděli? Nemám nutně na mysli ten pařížský… Mým domovem bude navždycky Česká republika, kde na mě čeká rodina a dlouholetí přátelé. Vracím se tak často, jak to jen jde. Teprve díky cestování a životu v cizině jsem poznala, jak ráda mám svou zemi, a že na ni můžu být hrdá nejen při hokeji. Takže nenadálý návrat by pro Tebe nebyl šokem? Nenazvala bych to šokem, ale spiše velkou změnou. Život v Paříži mě rozhodně výrazně ovlivnil – do jaké míry, to bych poznala teprve po návratu do Česka. Tohle je právě jedna z věcí, ze kterých mám trochu obavy. Až se jednou případně vrátím domů, nevím, jak moc se budu schopna začlenit do svého „starého“ života a jak moc mi bude můj současný životní styl chybět. Přece jenom pocházím z malého města, takže rozdílů oproti Paříži se najde spousta. No uvidíme. Existuje nějaký rozdíl mezi Českou republikou a Francií, o který by ses ráda podělila s našimi čtenáři? Francie mě neskutečně šokovala, a pořád ještě šokuje, svou organizovaností, která je tak složitá, že se dost často zdá, jako by ani neexistovala. Při návratu domů do České republiky je to právě lehkost a rychlost zařizování všeho potřebného, co si užívám. A teď již ta profláknutá otázka o idealizaci Francie: jak to vidíš s důvěryhodností francouzských klišé? Francouzi jsou známí převážně jako žabožrouti a vlastenci. Upřímně, žábami se ve velkém ládují převážně turisti v touze po kulinářském zážitku, tak typickém pro tuto zemi… Naopak co se týče vlastenectví a určité národní hrdosti Francouzů, na tom dle mého názoru něco pravdy bude. Myslím si, že Francie je jedna z nejkrásnějších zemí, kterou kdy můžete navštívit, takže určitá hrdost Francouzů je zcela oprávněná. Na druhou stranu Francouzi většinou zrovna nevynikají znalostmi cizích jazyků. Otázkou je, jestli to je způsobeno systémem výuky nebo jejich mírnou neochotou přiznat si, že jejich krásný jazyk bohužel není tím jediným a nejdůležitějším na světě. Jsi docela světoběžnice, takže jistě dobře znáš Francii. Mohla bys přidat několik zdejších výjimečných míst k dobru? Čeští návštěvníci tyto rady jistě ocení. Stejně tak jako Česká republika není jenom Praha, tak Francie neznamená pouze Paříž. Díky veliké rozloze Francie a značnému vlivu sousedících států může každá část Francie nabídnout něco specifického. Já osobně mám moc ráda okolí Bordeaux a jih Francie. Pokud se někdy vyskytnete v Paříži a chcete si udělat jednodenní výlet, pak si určitě zajeďte do Giverny, krásné vesnice nedaleko od hlavního města, kde žil známý malíř Monet, jehož dům a přilehlé zahrady si můžete, spolu s dalším milionem turistů, prohlédnout. Mým dalším tipem na výlet je Normandie, konkrétně městečka Deauville a Trouville, která nabízejí písčité pláže, nádhernou architekturu a potvory z moře vytažené. Pokud máte času o trošku víc, pak určitě nevynechte Mont Saint-Michel a jih Francie, například Cassis nedaleko Marseille. Přečtěte si také další rozhovory z rubriky "Rozhovory se členy" ! Pokud máte návrhy na další rozhovory nebo byste se také chtěli stát členy asociace, napište nám na csmpf@csmpf.com ! * Články vyjadřují osobní názory jednotlivých členů a nemusí vyjadřovat názor asociace. Text: Aleš Bartoš / Foto: Tereza Chudobová / Úprava: Kristýna Anderlová |
Veronika Smutná - organizátorka akcí
O životě ve Francii se tento týden v rubrice "Rozhovory se členy" rozpovídala organizátorka akcí Veronika Smutná. Narozena 1987 v Olomouci. Vystudovala Molekulární a buněčnou biologii na Univerzitě Palackého v Olomouci. Maturovala na osmileté sekci Slovanského gymnázia Olomouc, takže až do svých 24 let žila jen na Olomoucku. Od roku 2011 pracuje ve výzkumném centru Gustave Roussy na jižním předměstí Paříže. V současné době dokončuje doktorát v oblasti vývoje nových terapeutických možností pro rakovinu prsu. Členem ČSMPF je od roku 2013, aktivně se podílí na organizaci akcí od roku 2015. Spoluorganizovala například České Velikonoce 2015, Informační večer Jak studovat a žít ve Francii 2016, Natáčení zdravice pro Zdeňka Svěráka k 80. narozeninám. Začněme u Tvých « passe-temps », koníčků. Které to jsou? Už během studií jsem skoro všechny vydělané peníze z brigád investovala do jízdenek a letenek, takže moje největší záliba je asi cestování. Ideální situace ovšem nebyla nikdy: během studií bylo hodně času, ale málo peněz; se začátkem práce přibylo peněz, ale zase ubylo dovolené; no a teď, na konci doktorátu, nemám ani jedno. Přesto si trochu toho objevování nových zemí neodpustím a každý rok vyjedu někam na výlet. Moc se mi líbilo třeba v mém soukromém výběru top destinací s počátečním písmenem „I”: v Indii, Istanbulu, Irsku nebo na Islandu. Letos k nim možná přibude Indonésie. Ještě mi ale zbývá spousta zajímavých míst k objevení. Celkový zážitek z cestování ovšem nezávisí jen na zvolené destinaci, ale i na příjemné společnosti spolucestovatelů. V tomto směru mám štěstí, protože mám kolem sebe spoustu fajn lidí, díky kterým si cestování užiju dvojnásobně! Čímž se dostáváme k mému druhému zájmovému okruhu, kterým jsou moji přátelé. S těmi ráda trávím čas nad dobrým jídlem nebo lahví vína. Je to tedy Tvá záliba v cestování, co Tě přivádí do Francie? V podstatě ano. Na konci studia jsem se dozvěděla o možnosti pracovních stáží v zahraničí a tak jsem se rozhodla, že si vyzkouším, jak se pracuje v jiné zemi. Francii jsem si vybrala úplnou náhodou a v roce 2011 jsem sem s nulovou znalostí francouzštiny přijela – původně jen na zmíněnou pracovní stáž programu Erasmus. V hostitelské laboratoři mi nabídli pokračování stáže ve formě doktorandského kontraktu. Nabídku jsem přijala a z původně plánovaných šesti měsíců ve Francii je momentálně pět let. Co Tě přivedlo do ČSMPF? Na začátku to byla potřeba potkat se s česky hovořícími lidmi v době, kdy České centrum procházelo rekonstrukcí, a jazzové pátky, jako v té době jedna z mála možností setkávání krajanů, byly načas přerušeny. Díky akcím ČSMPF jsem tak poznala spoustu zajímavých mladých lidí, získala několik velmi dobrých přátel a měla možnost účastnit se českého kulturního dění v Paříži. Jak bys popsala aktivitu asociace? Jak se podílíš na jejím chodu? ČSMPF nabízí přesně to, co v Paříži dříve chybělo: prostor či příležitost pro mladé lidi, aby se nad sklenicí piva potkali, vyzkoušeli si organizaci akcí či se jen zúčastnili poutavých setkání a debat. Kromě funkce ČSMPF jako platformy pro setkávání oceňuji asociaci především jako důležitý zdroj informací pro nově příchozí Čechy, aby se jim trochu ulehčila orientace v nekonečné francouzské administrativě. Živě si pamatuji, jak těžké můžou být začátky v Paříži. Pokud můžu v tomto směru nováčkům pomoci, ať už formou pořádání informačních večerů či pouhým předáváním zkušeností, jsem za to moc ráda. Jako tichý člen jsem v asociaci asi 3 roky, ale až poslední dobou občas pomůžu s organizací nějaké akce, třeba Velikonočního odpoledne 2015 nebo informačního večera pro Erasmus studenty 2016. Také jsem letos organizovala natáčení zdravice pro Zdeňka Svěráka k jeho 80. narozeninám. Mohla bys přidat k dobru nějaké osobní postřehy z Tvého života ve Francii v porovnání s Českou republikou? Těžko říct, jestli dokážu objektivně posoudit rozdíly ve způsobech života ve Francii a v České republice po pouhých pár letech života v Paříži. Z mých subjektivních dojmů bych asi uvedla, že si Francouzi umí více užívat malé každodenní radosti, jako je třeba dobrá večeře s přáteli. Také hodně cestují po své zemi a jsou na ni patřičně hrdí. To se ale na druhou stranu váže s jejich větší uzavřeností, ve srovnání s mladými Čechy, kteří rádi objevují nové země a kultury, ale na druhou stranu málo znají tu svou. Podobně je to i se schopností Francouzů domluvit se cizím jazykem. Nic ale nelze generalizovat a tohle jsou jen osobní zkušenosti z mého nejbližšího okolí. Z dalších rozdílů, které vnímám kolem sebe, zmiňuji velký důraz na formu sdělení na úkor jeho obsahu. Francouzi si libují v různých setkáních a meetinzích, ale dlouhé diskuze často k ničemu nevedou. V tomto směru jsme my Češi přímočařejší a efektivnější, ale zase máme tendence práci občas odbývat. Doufám, že tímto souhrnem nenaštvu nikoho v České republice či ve Francii, jsou to jen moje osobní zkušenosti a dojmy. Kde je Tvé „doma“? Vracíš se do České republiky často? Udržuješ kontakt s Čechy? Život v obou zemích si nese výhody i nevýhody a i když je momentálně mým domovem spíše Francie, cítím se pořád jako Češka. Také proto trávím hodně svého volného času s českými přáteli dlouhodobě žijícími v Paříži, ať už nad sklenkou něčeho dobrého jen tak po práci, na víkendovém výletě nebo při poznávání cizích zemí. Do České republiky se moc ráda vracím. Pokaždé se těším především na svou rodinu, která i přes velkou vzdálenost byla a je mou velkou oporou při náročných momentech mého doktorátu. Těším se také na své přátele, klid a pohodu, kterou moje rodná Haná nabízí. Všichni známe klišé o Francouzích a o Francii. Jak bys zhodnotila jejich pravdivost ? V případě klišé je, dle mého názoru, třeba rozlišovat mezi Francouzi a Pařížany. Typické je klišé o permanentní aroganci a naštvanosti Francouzů, které občas platí pro osazenstvo pařížského metra, některé číšníky v restauracích a hodně úředníků, ale na zbytek Francie mimo Paříž se úplně aplikovat nedá. Pak jsou tu klišé o představě Francouze s bagetou v podpaží, sklenkou vína v jedné ruce a cigaretou v druhé – tohle asi platí pro kterýkoliv koutek země galského kohouta. Ve Francii už jsi nějaký ten pátek a zmiňovala jsi svou zálibu v cestování – to pak máš jistě mnoho tipů na výlet! Jako správná Pařížanka jsem si Paříž vlastně nikdy pořádně neprošla, až na několik turisticky profláknutých lokalit, které ukazuji mým návštěvám. Moje nejoblíbenější místa jsou spíše spojena s příjemnými lidmi, než s konkrétní lokací v Paříži. V létě se ráda sejdu s přáteli na pikniku na břehu Seiny, u kanálu Saint-Martin nebo na Champ-de-Mars, zatímco v zimě dominují posezení v příjemných pařížských bistrech či restauracích a srazy na vánočních trzích – i když na domácí či olomoucký vánoční svařák nic nemá. Co se turistiky po Francii týká, jako milovník moře a mořských plodů si nejvíce užívám francouzské pobřeží. Můžu za sebe doporučit Normandii, Bretaň, Azurové pobřeží a Baskicko. Moc se mi tu líbí i vinařské oblasti a zámky, ale ještě mi jich zbývá hodně k objevení. Mít tak čas na procestování každého koutku Francie, ochutnání všech sýrů, všech vín,… Přečtěte si také další rozhovory z rubriky "Rozhovory se členy" ! Pokud máte návrhy na další rozhovory nebo byste se také chtěli stát členy asociace, napište nám na csmpf@csmpf.com ! * Články vyjadřují osobní názory jednotlivých členů a nemusí vyjadřovat názor asociace. Text: Aleš Bartoš / Foto: Veronika Smutná / Úprava: Kristýna Anderlová |
Jana Sergio - Administrátor webu a organizátorka akcí
O životě ve Francii se tento týden v rubrice "Rozhovory se členy" rozpovídala organizátorka akcí a administrátor webových stránek asociace, Jana Sergio. Narozena v Ostravě, žila v Anglii, Itálii a teď již třetím rokem ve Francii. V asociaci působí především jako hlavní organizátor společenských akcí a zároveň spravuje její internetové stránky. Vytvořila rovněž několik grafických pozvánek k akcím ČSMPF. Oč se zajímáš? Jaké jsou, Jani, tvé záliby? Mám ráda jazyky a lingvistiku. Zajímají mě vždycky různé zvláštnosti či vtipná spojení a především srovnání daného jazyka s češtinou. Největším koníčkem je pro mě ovšem cestování a objevování nových míst. Zároveň když někam jedu, tak se vždy chci naučit základní fráze v místním jazyce. Mým snem je také navštívit všechna evropská hlavní města. No, uvidíme… Čím to, že bydlíš v Paříži již déle než rok? Následovala jsem svého muže, kterého před dvěma lety vyslali z Říma na projekt do pařížské kanceláře. Původně jsme tady měli být pouze na rok, ale pobyt se nám neustále prodlužuje. Mohla bys popsat, jak ses dostala do ČSMPF? Na stránkách ambasády jsem objevila pozvánku na Informační večer pořádaný ČSMPF. Myslela jsem si, že je pouze pro studenty Erasmu, ale pak jsem zjistila, že je užitečný pro všechny nové Čechy v Paříži. Po večeru nás doprovodili na Českou hospodu, a tam jsem se seznámila i s ostatními členy asociace a pozvali mě na měsíční poradu. Na poradě se mimo jiné plánovaly různé akce a chyběl jim zrovna hlavní organizátor Mikulášského večírku. Organizování akcí mě hodně baví, a tak jsem se nabídla. Nečekala jsem, že budu hned organizovat tak velkou akci jako je Mikuláš pro 120 lidí, ale měla jsem skvělý tým organizátorů a akce byla velice úspěšná. Od té doby jsem zorganizovala již několik velkých akcí. Jsem moc ráda, že jsem tenkrát dostala takovou šanci a mohla jsem získat velmi cenné profesní zkušenosti. Stále hledáme nové organizátory, šanci u nás může dostat každý! Vysvětli prosím, v čem je pro Tebe asociace přínosem. Jak se na jejím chodu podílíš Ty? Jak jsem již řekla, získala jsem spoustu profesních zkušeností, které jednou využiju v mém životopisu. Naučila jsem se, co to znamená organizovat malé i velké akce, mít pod sebou tým patnácti lidí či třeba jak nejlépe propagovat danou akci internetu a sociálních sítích. Při organizování akcí jednám s představiteli ambasády, Českého centra a dalšími institucemi. Při prezentaci asociace jsem měla příležitost se setkat například s bývalou první dámou Dagmar Havlovou, s úspěšným režisérem Slávkem Horákem či režisérkou a scénáristkou Andreou Sedláčkovou. Spravuji rovněž webové stránky sdružení, a díky tomu jsem nabyla spoustu nových znalostí z oboru informatiky a zjistila, že mě to velmi baví. Ale to nejdůležitější je, že se můžu setkávat s dalšími Čechy a cítit se trochu jako doma. Navíc si během porad a akcí užijeme vždy spoustu zábavy. Zároveň doufám, že jsem pro asociaci taktéž přínosem. Snažím se přicházet s novými nápady tak, aby se asociace neustále vyvíjela. Teď jeden méně tradiční dotaz. Zajímalo by mě, jak jsi prožívala první měsíce svého pobytu v Paříži. Když jsme přijeli do Paříže, měla jsem za sebou pár měsíců odpoledních kurzů francouzštiny. Velmi jsem se těšila, až si popovídám s rodilými mluvčími. Brzy přišlo velké zklamání, jelikož jsem jim i přes mé velké nadšení z nového jazyka nerozuměla ani jednu větu. Pomohlo mi až navštěvování individuálních kurzů a sledování televize s titulky. Na začátku jsem začala rovněž hledat práci, ovšem, stejně jako hodně přijíždějících Čechů, narazila jsem na jazykovou bariéru. Většina pracovních míst požaduje francouzštinu na velmi pokročilé úrovni, a bohužel nestačí angličtina ani jiné světové jazyky. Další zajímavá kapitola bylo hledání nového bydlení. Vyhlédli jsme si části města, arondissements, které se nám líbily, a agentura nám během jednoho dne zajistila prohlídku asi deseti bytů. Byl to pro nás opravdu šok! Oproti rozlehlým římským a poměrně velkým českým bytům byly ty pařížské naprosto miniaturní. Zcela běžné jsou byty v malých dvorcích, ze kterých se díváte pouze do oken sousedům. Za velké plus jsou rovněž považovány starobylé hlasitě vrzající parkety. Spousta původních domů nemá výtahy a tam, kde našli trochu místa, nechali instalovat malinkaté výtahy pro dvě osoby. Třeba dveře našeho výtahu mají pouze 46 cm, a trochu „větší“ člověk musí vcházet bokem. V čem vidíš zásadní rozdíly mezi životem v České republice a ve Francii? Zažila jsi při příjezdu kulturní šok? Předtím jsem žila v Itálii a Anglii, takže kulturní šoky už asi nezažívám. Naopak na začátku mně Paříž hodně připomínala Prahu, hlavně nábřeží u Seiny či klimatické podmínky. Navíc oproti hlučnému a neukázněnému Římu, kde na křižovatce ve třech jízdních pruzích stojí pět aut vedle sebe, vypadala Paříž jako oáza klidu. Postupně jsem pak odkrývala zápory. Velmi mi například chybí česká zima – v Paříži sněží maximálně jeden den v roce. Když přijede návštěva z Česka, tak bývá většinou překvapena z mixu kultur a národností, které tady společně žijí. Paříž je všeobecně hodně uspěchaná a chaotická, plná neustálých stávek a manifestací. Upřímně mě pak zarazil systém mateřské. Ženy se zde po narození dítěte vracejí do práce již po třech až čtyřech měsících a děti pak zůstávají s chůvami, které jsou často cizích národností. Hodně lidí si stěžuje na život v Čechách, ale já si naopak myslím, že spousta věcí tam funguje naprosto bezchybně. Co by nám mohla závidět celá Evropa, je podle mě fungující městská doprava. V Paříži by například jízdenky mohly platit na všechny dopravní prostředky současně. A o MHD v Říme je škoda mluvit – na zastávkách neexistují jízdní řády, takže jen čekáte až něco pojede. Stávky kompletně celé městské dopravy, které bývají tak jedenkrát za dva měsíce, se nijak dopředu neohlašují. Zjistíte to až na zastávce. Uniklo ti slůvko „doma“ v souvislosti s Českou republikou. Mám tomu rozumět tak, že ani Paříž, ani Řím, ani Anglie nejsou doposud Tvým domovem? Do Česka se vracím často, je to pro mě stále jediný domov. Dosud jsem nenašla národnost či zemi, která by mi vyhovovala po více stránkách tak jako Česká republika. Myslím si, že je to velice klidná země s bohatou historií, památkami, krásnou přírodou a rychle se rozvíjející ekonomikou. Co se týče volného času, nabízí mnoho kulturních možností, a to nejen v hlavním městě. Jak vnímáš Francouze a jejich kulturu? Francouzi jsou velice zdvořilý národ. Důležité je všude slušně pozdravit a často se, například v obchodě po zaplacení, přeje pěkný den. Oproti tomu je ale třeba říct, že Pařížané bývají občas arogantní. Ve Francii, a především v Paříži, se hodně dbá na módu. Převládá zde ovšem trochu uniformní černá barva. Líbí se mi, že na módu dbají i u dětí, které bývají často velmi elegantně oblečené. Francouzi jsou velcí nacionalisté a jsou velmi hrdí na svou zemi, která nabízí opravdu nesčetně mnoho krásných míst k navštívení. Z tónu Tvé řeči hádám, že bys ve Francii trvale žít nechtěla. Máš tu přesto nějaké oblíbené místo, které by stálo za návštěvu? Francie je krásná země, ale i přesto bych tady trvale žít nechtěla. Úžasný zážitek je večerní pohled na Eiffelovku z Trocadéra v každou celou hodinu, kdy začne věž nádherně zářit. A pokud bychom měli zůstat v Paříži, tak Boloňský lesík je také pěkné místo na strávení dne s rodinou či přáteli. Mimo metropoli doporučím určitě piknik v zahradách zámku ve Versailles či zábavní park Disneyland, který si užijí nejen děti. Během jednoho dne se díky vlakům TGV dá stihnout návštěva dvojjazyčného a velice malebného hlavního města Alsaska, Štrasburku, či třetího největšího francouzského města, Lyonu, s úžasnou vyhlídkou z vrcholku Fourvière. Za nejkrásnější část Francie osobně považuji Azurové pobřeží na jihu Francie, především Nice s Anglickou promenádou a kouzlo Provensálska, a slavné městečko četníka Cruchota, Saint-Tropez, a jeho bílé písčité pláže. Přečtěte si také další rozhovory z rubriky "Rozhovory se členy" ! Pokud máte návrhy na další rozhovory nebo byste se také chtěli stát členy asociace, napište nám na csmpf@csmpf.com ! * Články vyjadřují osobní názory jednotlivých členů a nemusí vyjadřovat názor asociace. Text: Aleš Bartoš / Foto: Jana Sergio |
Věra Králová - organizátorka akcí
Náš redaktor Aleš Bartoš v rámci rubriky "Rozhovory se členy" tentokrát kladl otázky Věře Králové, která je členkou asociace od října 2015. I když je v asociaci teprve krátce, zapojila se již velmi aktivně do jejího chodu, ať už jako organizátor během Mikulášského večírku či Českých Velikonoc, ale také přišla s nápadem zúčastnit se barevného závodu The Color run jako asociační tým a podpořit tak dobrou věc. Co Tě přivádí do Paříže? Do Paříže jsem přijela poprvé v květnu roku 2013, kdy jsem zde získala stáž v jedné automobilové firmě jako asistentka na právním oddělení. Od té doby jsem do Paříže dojížděla téměř každý měsíc kvůli mému příteli, který zde bydlí. Následovaly další dvě léta stáže, než jsem v září loňského roku nastoupila do magisterského studia, obor Business Management, v Créteil. Jsi v asociaci teprve krátce – co Tě vedlo k podání žádosti o členství? Můj první kontakt s asociací byl na České hospodě. Když jsem se dozvěděla, že v Paříži strávím nejméně rok na studiích, má přihláška o členství na sebe nenechala dlouho čekat. Vždy jsem měla ráda pořádání různých akcí a potkávání nových lidí – představa něco takového podnikat v Paříži s lidmi, kteří sdílejí stejnou kulturu a původ, ještě umocňovala moji motivaci stát se členkou asociace. Asociace pro mě představuje místo, kde se můžu cítit jako doma v Čechách, kde potkávám české přátele a kde pořádáme oslavy našich tradičních svátků. Hlavním přínosem je pro mě fakt, že jsem díky členství dostala možnost zúčastnit se různých akcí, kam bych se normálně nedostala, jako například setkání s panem premiérem Sobotkou. Doposud jsem se podílela na organizaci Vánočního večírku, Velikonočního odpoledne a projevila jsem iniciativu se za asociaci zúčastnit běhu po Paříži The Color Run of Paris. Já mohu pro asociaci znamenat přínos prostřednictvím mé aktivní účasti na akcích, na schůzích a také se snažím být iniciativní a vymýšlet akce, které bychom mohli zorganizovat. Myslím si, že jsem spolehlivá a zodpovědná členka. To rozhodně jsi. V čem se liší život ve Francii v porovnání s Českou republikou? Zažila jsi kulturní šok? Z vlastní zkušenosti mohu porovnávat pouze rozdíly mezi životem v Paříži a v ČR – nevím, jak to chodí jinde ve Francii. Ve zdejším hlavním městě je pro mě nicméně zásadním rozdílem jiný časový rytmus. Lidé tu vstávají déle a také mnohem později večeří a chodí spát. Doteď jsem se tomu nebyla schopna přizpůsobit, jelikož večeřet ve 22 hodin mi prostě nejde. Lidé zde rodiny zakládají až v pokročilejším věku. Rodiče tráví mnohem více času v práci a vracejí se domů téměř v době, kdy jdou jejich děti spát. Z Česka jsem zvyklá, obzvláště z místa, odkud pocházím, že rodiče byli vždy kolem 17. hodiny doma a mohli se nám dětem plně věnovat. Obecně je pro mě život v Paříži více uspěchaný, rozjařený a prostopášný. Abych byla upřímná, kulturní šok jsem v prvních chvílích pobytu v Paříži zažívala – není divu, my Čecháčci prostě nejsme zvyklí na takový kulturní a národnostní mix. Přestože jsem už navštívila spoustu vzdálených míst na světě, vždy chvíli trvá, než se člověk rozkouká. Ono jet někam na pár dní na dovolenou anebo tam žít několik měsíců, to je velký rozdíl. Vzhledem k tomu, že při studiích zároveň i pracuji, tak na záliby už nezbývá tolik času. Abych ale nevyšla z kondice a měla nějaký pohyb, snažím se chodit běhat obden do Boloňského lesíka. Poté hodně svého volného času věnuji přátelům a objevování krás Paříže a okolí, jelikož cestování je mým velkým koníčkem. Jak často se vracíš do České republiky? Cítíš se tam stále ještě jako doma? Ano, mým domovem stále zůstává Česká republika. Jsem ráda, že jsem se narodila a vyrůstala v Újezdě u Plánice a baví mě přibližovat naše zvyky a kulturu cizincům. Myslím si, že členství v asociaci můj patriotismus ještě posílilo. S rodiči a přáteli jsem díky dnešním moderním technologiím v kontaktu denně. V Čechách jsem byla naposledy v prosinci a plánuji tam jet v září zase. Jak tedy z pohledu hrdé Češky pohlížíš na Francouze a jejich kulturu? Francouzská kultura je velmi bohatá. Obzvláště se mi líbí to, jací jsou Francouzi gurmáni. Kuchyně je zde výtečná – o sýrech a vínu nemluvě, a co teprve čerstvá, ještě teplá, bageta přímo z pekárny! To je prostě něco, co mě upoutalo hned v prvních dnech. To samé platí pro místní architekturu. V Paříži je stále co objevovat. Když se jdu projít po městě, můžu si ukroutit krk… Navzdory celé té kulinářské a historické přehlídce si myslím, že Paříž díky svému multikulturalismu malinko vyčnívá mezi ostatními francouzskými městy. Vliv ostatních kultur je zde čím dál tím více znát v každodenním životě – například velmi oblíbeným jídlem je zde kuskus, což ale vůbec není typické francouzské jídlo. S Francouzi jsem dosud neměla žádné problémy, naopak – mám mezi nimi velmi dobré přátele. Co je podle mě pro ně typické, je to, že žijí hodně uspěchaný život, že pracují dlouho do večera. Ale tak se asi v Paříži běžně žije. Jakmile nastoupíte na tuto loď, tak se z ní pak špatně vystupuje. Které místo ve Francii bys doporučila českým turistům k návštěvě? Turisté, sedněte na vlak a jeďte kousek za Paříž – navštivte jakýkoliv zámek či park, vše stojí za to. Anebo si jen obujte pohodlné boty a vydejte se projít do města! Nejezděte metrem. Procházka do centra, do Boloňského lesíka nebo ke kanálu Saint-Martin stojí za to. Pokud máte více času, navštivte Normandii – Deauville a Honfleur, poté Mont Saint-Michel a Saint-Malo – to jsou místa, která vás určitě ohromí.
Přečtěte si také další rozhovory z rubriky "Rozhovory se členy" ! Pokud máte návrhy na další rozhovory nebo byste se také chtěli stát členy asociace, napište nám na csmpf@csmpf.com ! * Články vyjadřují osobní názory jednotlivých členů a nemusí vyjadřovat názor asociace. Text: Aleš Bartoš / Foto: Věra Králová |
Barbora Kučabová - členem od loňského roku
Tento týden v rubrice "Rozhovory se členy" přinášíme rozhovor se členkou, která se přidala k asociaci teprve na podzim loňského roku - s Barborou Kučabovou. Do Paříže přicestovala již před pěti lety, a i když je ve sdružení teprve krátce, pomáhala již jako organizátor během Mikulášského večírku či s přípravou na České Velikonoce. Kdy ses stala členkou asociace ČSMPF a které pohnutky Tě k tomu vedly? Ze začátku jsem se Čechům spíše vyhýbala, a to hlavně z jazykových důvodů – nemluvila jsem totiž ani slovo francouzsky a věděla jsem, že pokud bych se přidala k české komunitě, jakákoliv motivace k naučení jazyka by rázem opadla. Minulý rok jsem dostala e-mailem nabídku stát se členem a při té příležitosti pomoct při organizaci Mikulášského večírku. Tehdy jsem zrovna zakládala mou firmu Bonjour Concierge,která organizuje pobyty na míru –ve Francii pro Čechy a v České republice pro Francouze – a tak jsem si řekla, že po tolika letech bych už přeci jen mohla navázat nové kontakty a poznat život jiných Čechů v Paříži. Také jsem byla zvědavá zjistit, do jaké míry se Francouzi zajímají o českou kulturu a zvyky. Akce a činnost asociace se mi velmi líbily a tak jsem nabídku s nadšením přijala. Proč je dobré býti členkou ČSMPF? Jak přispíváš do chodu asociace? Aktivita asociace silně přispívá ke kulturnímu a ideologickému propojení mezi Českou republikou a Francií. Velkým přínosem je pro mě poznávání nových lidí a jejich příběhů, stejně tak jako organizace různých událostí a představování české kultury ve Francii. Pokud například nemáte možnost dostat se často do České republiky, v této asociaci se vždy můžete těšit na kousek domoviny. Díky ČSMPF jsem se seznámila s úžasnými lidmi, se kterými udržuji dobré vztahy. Ráda bych se do chodu asociace zapojila více, ale mé momentální časové vytížení mi to nedovoluje – snažím se tak alespoň účastnit České hospody. Které jsou Tvé zájmové okruhy? Jak využíváš svůj volný čas? Po vzoru mé sestry se od mých 15-ti let věnuji modelingu, díky němuž jsem za deset let navštívila všechna módní velkoměsta v Evropě a v Asii – například Shanghai, Hong Kong, Mumbai a nakonec Paříž, kde jsem už zůstala. Díky tomu se cestování a objevování pro mě nových kultur staly mou zálibou. Momentálně je mým koníčkem práce a poznávání neobvyklé krásy Francie. Ráda se procházím v Paříži, poznávám nová místa a život Francouzů vůbec. Ráda čtu knihy o francouzské historii. Také vařím, hlavně česká jídla, která mi tu někdy chybí, a cvičím jógu. Co Tě přivádí do Paříže? Do Paříže jsem poprvé přijela jako modelka v mých 22-ti letech. Paříž i životní styl Pařížanů se mi ihned zalíbily, cítila jsem se tu jako doma, a tak jsem se zde rozhodla zůstat natrvalo. Život je zde někdy hodně stresující, jako v každém velkém městě, ale na druhou stranu je tu mnoho co zažít. V čem se liší život v České republice od života ve Francii? Pro mě je zásadním rozdílem mentalita lidí – Francouzi nejsou příliš otevření v poznávání nových lidí, ale pokud se vám podaří získat jejich důvěru, můžete se na ně spolehnout, protože drží pospolu. Ověřila jsem si to při atentátech v listopadu. Při té tragédii zahynuli i někteří z mých známých. Bylo opravdu udivující pozorovat pospolitost francouzského národa a jeho mobilizaci. Donutilo mě to zamyslet se nad národní solidaritou v jiných státech a pochopila jsem, že málokterý stát je toho schopen. Velmi mě v té době šokovaly výroky některých Čechů napadající Francii slovy, že je to všem ukradené, že si to Francouzi zaslouží, že jsou na světě jiné hrůzy k řešení a podobně. Myslím si, že by si Francouz nikdy nedovolil napsat něco tak nenávistného v případě atentátu v Praze. Tehdy jsem se za hlas Čechů v zahraničí styděla. Francie je pro mě díky tomuto jedinečná a já pociťuji hrdost, že zde žiju. Lidé tu nejsou zatrpklí ani závistiví, protože Francie se o svůj lid stará. Rozdíl se dá poznat ihned na českých hraničních přechodech, kde jsou lidé nerudní. Miluji Českou republiku,je to krásná země s úžasnou kulturou a historií, ale přístup lidí je jiný než v západních zemích. Lidé jsou stále nespokojení, nepříjemní a i obyčejný nákup v supermarketu vám může pokazit celý den... Zažila jsi kulturní šok?Udržuješ s Českou republikou kontakt? Kulturní šok mám, když přijedu do České republiky. Nevracím se častěji než dvakrát do roka za rodinou a prací. Je tvým domovem Francie nebo Česká republika? Vždy bylo mým snem propojení české a francouzské kultury. Máme spolu s Francouzi bohatou společnou historii. Začínám si uvědomovat, že se ve Francii cítím více doma nežli v České republice. V Čechách mám pouze rodinu a ta je ráda za mě, že se tu mám dobře, tudíž o návratu není řeč. Francie má v ústech cizinců mnoho podob. Jak vnímáš Francouze a jejich kulturu? Já se cítím ve Francii jako doma, takže tu kulturu už nějak zvláště nevnímám. Ze začátku jsem hodně sledovala francouzskou módu, jak jsou všechny Pařížanky a Pařížani (ne)dokonale oblečení – takzvaný pařížský styl. Ať už jde o rudé rty, kouření cigarety, koženou bundu, balerínky, (ne)účes – byla jsem z toho nadšená.Nicméně poslední dobou už to vnímám trochu jako uniformy – jako by tu lidé byli všichni stejní a jako by neznali jinou barvu než černou. Trochu se odvázat by možná bylo fajn. Anebo jsem se stala jednou z nich, že takhle soudím? Je zajímavé sledovat rozdíly mezi oběma kulturami. Například v České republice jdou lidé většinou po práci domů, sledují televizi a tím jejich večer během pracovního týdne končí. Francouz si vždy najde čas vyrazit na sklenku nebo na kávu, dovede se prostě se po práci odreagovat. Matky tu mají chůvy, takže se místo tříleté mateřské se vracejí do práce po třech měsících. Musíte hodně pracovat, pokud si chcete Paříž užívat, ale stojí to za to. Ta země mě nadchla, a proto jsem si tento rok zažádala o francouzské občanství. Vždy už zůstanu spjata s Francií. Takže na návrat do České republiky tedy již nepřipadá v úvahu. Mluvila jsi o kultuře, mohla bys tedy zmínit některé z míst, které je z tohoto pohledu pro Francii emblematické? Rozhodně stojí za to navštívit jih a sever Francie, pokud jste již byli v Paříži; jinak samozřejmě Paříž. Na jihu bych doporučila Provence, kde poznáte krásy levandulových polí, a na severu navštivte v Normandii známé městečko Deauville a LeTouquet. Na jednodenní výlet vám radím vyrazit si za stavením spisovatele Guy de Maupassant do komuny Étretat a pokochat se tamními bílými útesy. Přečtěte si také další rozhovory z rubriky "Rozhovory se členy" ! Pokud máte návrhy na další rozhovory nebo byste se také chtěli stát členy asociace, napište nám na csmpf@csmpf.com ! * Články vyjadřují osobní názory jednotlivých členů a nemusí vyjadřovat názor asociace. Text: Aleš Bartoš / Foto: Barbora Kučabová |
Kristýna Anderlová - komunikace s veřejností
V druhém rozhovoru z rubriky "Rozhovory se členy" jsme vyzpovídali Kristýnu Anderlovou, která má na starosti komunikaci s veřejností. Ve Francii je čtvrtým rokem a v asociaci působí od začátku roku 2015 coby koordinátorka komunikace přes e-mail a sociální sítě. Vytvářela Newsletter, pravidelně informuje o zajímavých událostech na facebookových stránkách ČSMPF a mimo jiné moderovala České Velikonoce a informační večer. Co děláš ve svém volném čase? Mám spoustu zálib – přijde mi, že až příliš – a ne na všechny tak zbývá čas. Chodím na balet, na jógu, běhám a snažím se co nejčastěji meditovat. Miluji čtení, ať už se jedná o filozofii, psychologii, historii či krásnou literaturu. Také velmi ráda jím a chodím do kina. Baví mě poznávání nových kultur, které je pro mě vždy velkým obohacením. Čím to, že ses v Paříži usadila nastálo? Na počátku byl program Erasmus a můj sen studovat v zahraničí, a to především v Paříži. Po prvním semestru jsem program prodloužila o druhý. Následovala stáž, stále skrze program Erasmus. Po skončení stáže jsem si začala hledat práci s vědomím, že se zde alespoň na pár dalších let usadím. Několik týdnů nato jsem v e-mailové konverzaci Petite Prague (diskusní a informační fórum Čechů a Slováků ve Francii, pozn. redakce) narazila na inzerát poptávající nového Community Managera pro Českou republiku pro jednu mezinárodní firmu zabývající se marketingovými průzkumy trhu. Ihned jsem reagovala, protože mě lákala práce, kde to, že jsem Češka, nebude handicapem, ale spíš naopak. I když to bylo jen na půl úvazku, tak jsem na této pozici zůstala až doteď, protože je to něco, v čem jsem se našla. Jak ses dostala mezi členy ČSMPF? Do ČSMPF mě přivedl inzerát na Petite Prague, kde jsem se dozvěděla o náboru nových členů, a to zejména někoho, kdo by si vzal na starost komunikaci. Protože jsem si v té době hledala práci, každá zkušenost v oboru, ač třeba dobrovolnická, pro mě byla důležitá. A také mě lákalo pořádání a účast na akcích, kde Francouzům prezentujeme naši krásnou českou kulturu. Co Ti členství v asociaci přináší a jak přispíváš do činnosti asociace Ty? Díky asociaci jsem poznala a stále poznávám mnoho zajímavých lidí, se kterými mohu navazovat kontakty. Díky činnosti v asociaci jsem si do životopisu mohla přidat spoustu zkušeností, například moderování či organizaci akcí na české ambasádě v Paříži. A v neposlední řadě mohu částečně i díky asociaci dostat k večeři výborný guláš, a to i tak daleko od domova. Kromě již zmíněných se starám v asociaci o vyřizování e-mailů a publikování některých článků na web či na Facebook. Minulý rok jsem také vytvořila newsletter asociace, který bych ráda sepsala i letos, pokud bude čas, protože měl velký ohlas. V čem spočívají zásadní rozdíly mezi životem v ČR a ve Francii? Zažila jsi kulturní šok? Jistý kulturní šok jsem zažila. Bylo pro mě velmi těžké pozorovat na ulici děti spící na zemi, vidět velkou chudobu hned vedle těch nejluxusnějších obchodních domů; to je něco, na co si, myslím, nikdy nezvyknu. Zásadní rozdíl vidím hlavně ve stravování. Češi se oproti Francouzům stravují velmi nezdravě. Ještě teď, když si v Čechách objednám v restauraci vodu, tak jsem za „tu, co je na dietě“, protože v restauraci se zásadně objednává pivo nebo limonáda. Další rozdíl je složení obyvatelstva. Zde v Paříži je namíchána snad každá rasa, náboženství, barva pleti, kultura a podobně. V Čechách jsou stále lidé, kteří, když vidí člověka tmavé pleti, tak se s ním jdou vyfotit. To podle mě svědčí o tom, že ne že by Češi byli rasisti, ale že mají mnohem odtažitější vztah k tomu, co je jim neznámé. Ale abych řekla o České republice i něco pozitivního, tak si myslím, že Češi jsou o něco uvolněnější a neberou se tolik vážně. Někde jsem četla, že Česká republika je země, „kde to všichni mají na háku“ – tak trochu s tím souhlasím. Francie anebo Česká republika, která z těchto zemí je Tvým domovem? Udržuješ kontakt s rodinou či s přáteli v České republice? Do Čech se vracím často a ráda. Mí nejlepší přátelé jsou právě v Čechách. Díky tomu se považuji spíše za Češku, která má však v plánu dál žít v cizině. Minulý rok jsem zde měla každé 3 měsíce návštěvu, ať už rodinu nebo kamarády. Když jezdím s přítelem Francouzem do Čech, tak mu pyšně prezentuji náš kraj a zvyky, a stejné to mám s mojí rodinou, když naopak oni přijedou sem. Například moje sestřenice byla nedávno v Paříži poprvé, takže jsem toho využila a provedla ji i celou rodinu trasou vytyčenou mými oblíbenými restauracemi. Sestřenku hodně zarazila kulturní rozmanitost – myslím, že si Francouze představovala podle filmů s Louisem de Funès či Audrey Tautou. Táta zase nejraději jedl v čínských restauracích, v těch francouzských mu číšníci přišli velmi nepříjemní. Mamka si užívala módu a kamarádka, coby krásná blondýnka, zájem mužů. Jak vnímáš francouzskou kulturu a společnost? Ve Francii žije tolik různých lidí, že se snad ani nedá obecně říct jednu pravdu o všech. Počítala jsem s tím, že jsou Francouzi arogantní, což se mi u mnoha z nich potvrdilo, ale zároveň mě spousta lidí přesvědčila o opaku svojí vlídností. Stejně tak mě nepřekvapila síla francouzského nacionalismu. Je to národ, který si stěžuje víc než my, ale když nějaký ne-Francouz prohlásí něco špatného o Francii, tak ji brání zuby nehty. Francouzi také údajně jedí žáby a šneky, zatímco já mám pocit, že je jí jen naše rodina, když přijede na návštěvu. Vzhledem k tomu, že miluji módu, umění, kulturu a historii, tak je pro mě Paříž jasná volba. V Praze je také mnoho obchodů s módou a já si vždy myslela, že je toho pro mě dostatek, ale s Paříží se to absolutně nedá srovnávat. Už se nedivím, že sem jezdí tolik lidí jen za nákupy. Je to město, kde se nemůžete nudit. Je zde tolik muzeí, výstav, představení a všeho, že snad nemám šanci vše vidět a navštívit, i kdybych zde žila do konce života. Coby milovnice historie se vyžívám v četbě historických magazínů o Vítězném oblouku a o tom, jaké historické momenty jsou na něm zvěčněny – například bitva u Slavkova. A pak zvednu hlavu a dojde mi, že stojím přímo u něj, že si vše mohu prohlédnout doopravdy a nejen na obrázku. Takže ve Francii jsi se našla. Souhlasím, žije se zde velmi dobře. Zmínila jsi kulturní bohatství Francie – které místo podle Tebe rozhodně stojí za to navštívit? Doporučila bych vzít si mapu a navštívit úplně všechna místa, která na ní vidíte, protože každé město, památka či hrad nabízí něco, co stojí za návštěvu. Mně osobně, kromě Paříže, učaroval západ Francie, Bretaň, pobřeží Atlantiku a zámky na Loiře. Přečtěte si také další rozhovory z rubriky "Rozhovory se členy" ! Pokud máte návrhy na další rozhovory nebo byste se také chtěli stát členy asociace, napište nám na csmpf@csmpf.com ! * Články vyjadřují osobní názory jednotlivých členů a nemusí vyjadřovat názor asociace. Text: Aleš Bartoš / Foto: Kristýna Anderlová |
Předsedkyně asociace Lucie Štembírková
![]() V naší nové rubrice "Rozhovory se členy" se jako první představí předsedkyně asociace - Lucie Štembírková. Narozena roku 1986 v Ostravě, žije 14 let ve Francii. Než se stala předsedkyní, zastávala funkci pokladní a také organizovala společenské akce a debaty. Které jsou Tvé záliby a zájmové okruhy? Na své záliby bohužel moc času nemám, ale když už nějaký najdu, tak jsou různorodé – ráda čtu, sleduji filmy, snažím zpívat a poslední dobou jsem u sebe objevila zálibu ve vaření. Jinak ve chvílích, kdy nejsem příliš unavená a nad knížkami neusínám, tak se snažím číst o psychologii - to mě docela baví. Co Tě přivádí do Paříže? Do Francie? Ve Francii jsem už od roku 2002, kdy jsem přijela do Dijonu studovat na tamějším lyceu. Po maturitě jsem se rozhodla zůstat a podala jsem si přihlášku na Sciences Po Paris, které má odnož v Dijonu. Přijali mě, takže jsem strávila další 2 roky v Dijonu, než jsem pak přijela do Paříže, kde jsem studovala na magistra. No a potom jsem tu zůstala pracovat. Nakonec tady žiju nastálo – už je tomu 14 let, tedy jen o dva roky méně než co jsem strávila v České republice. Co Tě přivádí do ČSMPF? Do asociace jsem se dostala, protože mi byl nabídnut post pokladní. Ze začátku mě asociace moc nezajímala, měla jsem pocit, že nejsem ve Francii proto, abych se nějak družila s Čechy. Ale postupem času mi kontakty s ostatními Čechy tady začaly chybět, a tak když přišla tato nabídka, přijala jsem ji s radostí. Byla to pro mě příležitost se tak nějak znovu napojit na Českou republiku, navrátit se ke kořenům a taky něco udělat pro zdejší komunitu. V čem je pro Tebe asociace přínosem a v čem jím jsi Ty? Asociace pro mě znamená hodně: je to místo, kde se můžu realizovat mimo práci, setkat s českou kulturou a tradicemi a kde můžu trochu popustit uzdu fantazii. Cítím, že zde mám větší svobodu než v klasické práci. Členství v asociaci mi rovněž umožňuje setkávat se s lidmi, kteří jsou mi blízcí a se kterými se snažíme společně něco vytvořit. Je to prostě hlavně potěšení. Já jsem v asociaci předsedkyní, to znamená, že nás jednak zastupuji při jednání s partnery, kterými jsou ambasáda, České centrum, krajanské asociace či jiné české a francouzské instituce, a také že zajišťuji koordinaci. Jako asociace máme určité akce, které se pravidelně opakují, mezi něž patří Erasmus večer, Česká hospoda, Mikuláš a podobně. V tomto směru je mým úkolem dohlížet na to, aby se o akce někdo postaral a aby vše probíhalo, jak má. Musím taky zajišťovat běh asociace : ujistit se, zda kupříkladu odpovídáme na všechny dotazy, které nám denně chodí na mail a na Facebook či zda jsou aktualizované naše webové a facebookové stránky. Naštěstí máme v asociaci skvělé lidi, kteří se o to perfektně starají! Tím pádem mi pak zbývá i trochu času přemýšlet nad tím, jak vést asociaci dál a jaké nové akce dělat. Letos jich ovšem bude méně, protože nám chybí dobrovolníci, kteří by se o organizaci konkrétních akcí postarali. Stručně řečeno, jedná se prostě o takovou malou neziskovku nebo start up, akorát že nás za to nikdo neplatí a děláme to ve svém volném čase! V čem spočívají zásadní rozdíly mezi životem v ČR a ve Francii? Zažila jsi kulturní šok při příjezdu do Paříže? Udržuješ s domovinou kontakt? Vracíš se do ČR často? Je tvým domovem spíše Francie nebo spíše ČR? Upřímně řečeno, žádný kulturní šok nepociťuji. Jsem už tady tak dlouho, že se cítím napůl Francouzkou. Navíc jsem nedávno konečně získala francouzské občanství. Zásadní rozdíl vidím v kvalitě života a v určité otevřenosti. Přijde mi, že Češi jsou pořád takoví hodně fixovaní na Českou republiku, nechce se jim moc cestovat a neradi vidí, když se společnost otevírá cizincům, kteří jsou „moc“ jiní. Koneckonců to vidíme v přímém přenosu ve vnímání uprchlické krize. Neříkám, že Francouzi jsou vzorem a vítají všechny s otevřenou náručí, ale minimálně v Paříži koexistuje spousta různých kultur a národností, což zdejší život velmi obohacuje. Kdybych se dnes vracela do ČR, tak by mi tohle asi chybělo. Na druhou stranu v Čechách je sympatické něco, co se francouzsky dá nazvat „pas de prise de tête“ : Češi si většinou na nic nehrají, jsou přímí, i když tím pádem můžou působit trošku drsně, a lidské vztahy jsou tím pádem takové lehce uvolněnější. Ale já už vlastně ani moc nejsem schopna ty země porovnávat, do Čech jezdím jen párkrát do roka navštívit rodinu! Francie má v ústech cizinců mnoho podob. Jak vnímáš Francouze a jejich kulturu? Francie je opravdu země různorodá. Z pohledu Čecha je to až těžce pochopitelné, protože naše země je malá a víceméně jednolitá, i když regionální rozdíly samozřejmě existují. Mě vždycky fascinovalo, že jet třeba do Pyrenejí, to je skoro jako jet do Prahy, je to strašně daleko a skoro jiný svět. A to ani nemluvím o zámořských oblastech! Takže když se zamyslím nad tím, co Francouze spojuje, tak mě napadá samozřejmě určitá národní hrdost (na rozdíl od ČR trochu míň zakomplexovaná), pak taková ta klasická francouzská radost ze života (i když třeba ve velkoměstě, jakým je Paříž, ji rozhodně nevnímám na každém kroku) a důraz na lidskost a rovnost, minimálně v rétorice (ve skutečnosti Francie zas tak rovnostářská země není). O francouzské kultuře jako takové bych mohla mluvit hodiny, vždyť tato země je na kulturu extrémně bohatá, ať už se jedná o hudbu, literaturu nebo divadlo. Já osobně mám moc ráda francouzskou literaturu, napřiklad autory Duras, Gary, Saint-Exupéry a jiné. Výborně. Francie je tedy vskutku kulturně bohatou zemí. Nicméně podle Tebe, které místo rozhodně stojí za to navštívit? Máš nějaký tip na jednodenní výlet? No samozřejmě určitě Paříž. Pak klasicky Mont Saint Michel, Avignon, Riviéra, nebo Lyon. Bordeaux je taky pěkné město, i když na mě trochu moc buržoazní. La Rochelle a okolí taky stojí za to vidět. Přečtěte si také další rozhovory z rubriky "Rozhovory se členy" ! Pokud máte návrhy na další rozhovory nebo byste se také chtěli stát členy asociace, napište nám na csmpf@csmpf.com ! * Články vyjadřují osobní názory jednotlivých členů a nemusí vyjadřovat názor asociace. Text: Aleš Bartoš / Foto: Lucie Štembírková |
1-7 of 7